Zprávy

Pondělí 06. 04. 2020

Koronavirová pandemie nemůže zcela zrušit právo na vycestování ze země

Koronavirová pandemie nemůže zcela zrušit právo na vycestování ze země

Vládní opatření, které byly v souvislosti s šířením nákazy koronaviru přijaty, představují největší omezení základních práv a svobod od roku 1989 (viz Wintr, J.: Ani nouzový stav neruší lidská práva a dělbu moci, Právo, 16.3.2020). K dosavadním omezením došlo zejména u těchto základních práv a svobod: svoboda pohybu a pobytu (čl. 14 Listiny), právo podnikat (čl. 26 Listiny), právo shromažďovací podle čl. 19 a dále zásadní nepřímé dopady postihují právo na vzdělávání (čl. 33 Listiny), náboženskou svobodu (náboženský život – čl. 16 Listiny), právo na soukromý a rodinný život (čl. 10 Listiny). Obecně mám za to, že většinu vládních opatření lze podpořit, byť některé nejsou vhodně cílené, míjí se zamýšleným účelem či vyvolávají prohlubování nežádoucích účinků (např. zákaz ubytovacích služeb měl zásadní dopady na ubytování např. domácích pracovníků v místě výkonu práce či v rámci sociálních služeb, vláda naštěstí toto opatření následně upravila) či u nich vyvstávají pochybnosti o přiměřenosti (plošný zákaz otců u porodů).

Vláda vyhlásila nouzový stav podle ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o bezpečnosti ČR“). Jedná se o čtvrté vyhlášení nouzového stavu v moderní historii naší země, poprvé však na celé území ČR. Ústavní zákon o bezpečnosti ČR jednoznačně svěřuje dohled na vládními opatřeními Poslanecké sněmovně PČR, neboť vychází z konceptu, že zásadní omezení lidských práv nemůže být svěřeno bez jakékoli nápravy či dohledu pouze výkonné moci. V případě absence poslanecké kontroly vládních opatření při vyhlašování omezení, resp. povinností při nouzovém stavu přísluší plnění role pojistky ústavnosti Senátu PČR, a to v rámci především formou abstraktní kontroly norem.

Některé okolnosti v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu však vyvolávají pochybnosti. Velmi zarážející je především změna právního základu, na jakém vláda přijímá krizová opatření. Původně po vyhlášení nouzového stavu vláda nařizovala krizová opatření podle krizového zákona, kterými mimo jiné omezovala ústavní práva a svobody. Následně však již tato rozhodnutí podle krizového zákona přestala přijímat vláda, ale činí tak podle zákona o ochraně veřejného zdraví ministr zdravotnictví. Mám výrazné pochybnosti, že by ústavní práva a svobody nás všech mohl omezovat jediný ministr, nota bene rozhodnutími nepublikovanými ve Sbírce zákonů. Vláda tím rezignovala na svou odpovědnost podle ústavního zákona o bezpečnosti republiky. Je skutečně absurdní, že vláda vyhlásí nouzový stav, což ji skýtá legální možnost omezit každého z nás na našich svobodách, ale následně tuto svou kompetenci přestane využívat a vše ponechá na ministru zdravotnictví. Také mám za to, že u řady opatření šlo stanovit přiměřená omezení s cílenými podmínkami výkonu těchto práv.

Ovšem za nejkřiklavější opatření, které vzbudilo výraznou veřejnou polemiku o jeho přiměřenosti, pokládám všeobecný zákaz vycestovat z území ČR (součást práva pohybu) dle usnesení vlády ČR č. 203 ze dne 12.3.2020 (publikované ve Sbírce zákonů pod č. 76/2020 Sb.), a to s účinností od 16. března 2020, 00:00 hodin. Toto opatření bylo nahrazeno dalším usnesením vlády ČR č. 344 ze dne 30.3.2020 (publikováno pod č. 142 Sb.), kterým byl tento zákaz změkčen tak, že byl s účinností od 31.3. do 12.4. nařízen zákaz vycestování z území ČR s výjimkou dle písm. i) „naléhavých mimořádných situací“. Je zřejmé, že původní plošný zákaz znamenal pro občany ČR mimořádné omezení na jejich ústavních právech a zjevně neudržitelné situace. Nadto pokud někdo vycestuje epidemické riziko se tím snižuje. Nesmíme zapomínat, že se naše země propojila s ostatními evropskými zeměmi i díky 15 letému členství v EU, velké množství občanů ČR žijí ve smíšeném partnerském vztahu s jiným občanem EU, vlastní nemovitost v zemi EU či pracují v jiném státě či v něm provozují podnikatelskou činnost (poskytují služby) anebo mají jinak definované legitimní zájmy v jiných státech. Všem těmto občanům vláda plošně zakázala vycestovat do zahraničí, i když by je jiné státy přijaly, i když tito občané mají legitimní důvod vycestovat, zejm. v péči o svého partnera s cílem přečkat s ním toto tíživé období nebo ve svém vlastnictví v jiném státě, kde občan ČR například vnímá, že se s krizí vyrovnává lépe než náš stát. Lze proto přivítat změkčení plošného zákazu vycestování novým nařízením vlády z 30.3.2020, ovšem i dané rozhodnutí přináší poměrně značné otazníky.

Strohost vládního nařízení ohledně zákazu vycestování vyvolává riziko libovůle při uplatňování výjimky „naléhavých mimořádných situací“. Kdo bude předestřené důvody posuzovat? Patrně příslušník bezpečnostních sborů na hranicích. Živě si představuji ty polemiky na hranicích, nehledě na další neblahé jevy s tím spojené (klientelismus, korupční rizika) Jaké budou opravné prostředky vůči jeho rozhodnutí? Citelně pak chybí metodický výklad tohoto nařízení.

Na závěr bych rád uvedl, že stát naopak dle mého názoru může pro navrátilce za zahraničí stanovit zostřenou karanténu, například ve vládních zařízeních, rovněž s finanční spoluúčastí občanů, kteří vycestovali i v této době. Takové opatření bych shledával za rozumné a přiměřené, ovšem plošné zákazy vycestovat, pokud občané ČR mají legitimní důvod, nelze pokládat za souladné s ústavními kautelami.

Zdroj: https://legaltv.cz/2020/04/06/koronavirova-pandemie-nemuze-zcela-zrusit-pravo-na-vycestovani-ze-zeme-stanislav-polcak/

ZPĚT NA SEZNAM